Prolog

Ačkoli jste zvyklí, diváci velectění, vídat nalíčené klauny v pestrém oblečení, či truchloherce v pláštich, jež jsou různě vyzdobeny, snad oželíte dnes ty štědře vypravené scény, a neodmítnete naši komedii, která nemá kulis ani drapérií. Složena je však nově každá její melodie, každá věta, a místo kde se odehrává, jest velké divadlo světa. Teď už jistě každý touží poznat naše představení, ale dříve než se začne, velectění, vězte, že děj nikoliv skrze oči, leč ušima vám do mysli vkročí, proto místo vyhlížení toho co je skryté, buďte tiše jen, ať uslyšíte.

I/1

PAN.: Pedrolíne. Pedrolíne kde jsi? PED.: Tady v kuchyni pane, teď nemůžu přijít. PAN.: Ty rošťáku! Ty pse! Co děláš v kuchyni? PED.: Ale spadla mi tu do pusy nějaká havěť která si celý den zpívá pi-pi-pi ku-ku-ku. PAN.: Ty šelmo, chceš říct kuřata a holuby? Ty lumpe! Pojď hned ven! PED.: Čeho poroučíte pane Pučmeloune? PAN.: Já nepůjčují melouny ani talíře ty lemple. Postav se sem a zavolej Hortensii! PED.: hortensie...hortensie.. PAN.: Co říká? PED.: Říká ať jdete, dokud má dobrou náladu. PAN.: Ty zmetku, koukni se na mě jak se volá Hortensie. Hortensie!! Hortene-nene-nensie! HOR.: Kdo je ten otrava co volá Hortensii? PAN.: Váš oddaný sluha. HOR.: Jaký slouha?? Táhni, zkazil si mi náladu, vykotlaný dětino! Myslíš že jsem nějaká holka pro všechny? PAN.: Pomalu, pomalu, drahá dámo! Chtěl jsem říci pár slov pouze vám! HOR.: Ne-ne-ne! Nechci. Myslíte že nevím o co jde? Ha-ha-ha-ha.. Hele ty manýry a ta hruď! Že bych měla chuť? Ha-ha-ha! PAN.: Ach já ubohý Pantalon! Ty ženská nevděčnice! Počkej až ty budeš chtít! Já řeknu ne.

I/2

LEL.: Co chcete říci darem onoho narcisu, jehož žlutá zář značí toho jež skonal, hledě jenom na svou tvář? NIS.: To že nikdo lépe nežli já, sděluje ten květ, nemůže milovat můj, jak přiznáváte, božský vzhled. LEL.: Což vaše srdce nepoučil dosud Narcisův ten krutý osud? Milujte druhé, ne vlastní podobu, neboť sebeláska je cesta do hrobu.

I/3

GRA.: Pane Pantlamoune, jde mi teď skrze tu dívku, že uzavřeme svatební kontrakci. Rozmluvíte mě? - Rozměníte mě? - Rozmazlíte mě?... PAN.: Rozumím, rozumím, vy pohřební poeto. Plácneme si a holka je vaše. GRA.: Přejete si to z opravdy? PAN.: Ze srdce! GRA.: Nežertujete si ze mě? PAN.: Nikoliv. Slovo čestného muže GRA.: Ó má děvenko, má drahá děvenko, ze všech děvenek nejděvenkovatější. PAN.Nechte toho děvkování, vy létající oři, vy úžasný koni, ze všech koní nejkoňovatější. GRA.: Chce se mi - vám povím, že mám takovou - jak jsem šťastný, že dostanu - s tou děvenkou. Budu tancovat, zpívat, skákat tady před vašima - v přítomnosti. PAN.: Podívejme doktora, tak to já vám k tomu zatroubím "tramtaráru". Doktore, vy jste do puntíku nový Orfeo. On za sebou táhl skály, rostliny a laně v rajské rokli a vy svou moudrostí zase přitahujete kluky s kameny a klacky a nakonec i řeznické čokly. Tak než nám začnou očichávat nohavice pojďme radši dovnitř do světnice.

II/1

LUC.: Já ubohý, nešťastný Lucio, kam mě chce osud vésti když vzal mi všechno moje štěstí. Celá naše láska? - Má bláhovost a tvoje zrada! Ach, krutá Isabelo, nyní jiného máš ráda? Já v poslední své hodině zde na vrcholu hory nebudu mu sokem, tvoje přání, ukrutnice, vyplním teď jediným svým skokem.

II/2

KAP.: Choď ke mě, milé Zanico! ZAN.: Abych řek pravdu pane kapitáne, nemohu, KAP.: Proč bys nemochl? ZAN.: Zapad mi kolíček do almary. Uf - uff - ufff! KAP.: Chned pojdi sem, ty zatrolené slucho! ZAN.: Nemám zasmolené ucho, pane kripltáne. KAP.: Povídám, že spolu pudem za mym dáma. ZAN.: Ale ano, slyšin bimbám, bimbám. KAP.: Žertuješ ze mně! Ty otroku, ty slucho! ZAN.: Aha, už rozumím, myslíte slu-ho. KAP.: Tak už pochopuješ. Zatluč chned dveře Isabely. ZAN.: Mám jí zatlouct dveře? Co je to za hloupost? KAP.: Troubo, zabouchni dveře! ZAN.: To jsem z toho blázen. Tak já teda bouchnu, ale nerozumím tomu ani trošičku. KAP.: Co? Že má pani kočíčku? ZAN.: To je blázinec! Už mi z toho tiká v očíčku. KAP.: Teď já jí chci vysekat poklonu. ZAN.: Pane, bojím se o svůj hřbet. KAP.: Žádná strach, s timchle mečem já chned, sám propíchnu tisíc chlapů. ZAN.: O seňóre Španělháku, štěstěna je při nás. KAP.: Pročpak, Zaniko? ZAN.: Dveře se otvírají, Isabela je tu. KAP.: Ó, potěcho mécho života, ZAN.: Přejete si ještě něco ode mě, pane? Jsem váš!! KAP.: Nic nic mé Zanico, jdi sbochem. Nic nic, sbochem sbochem.

II/3

ISA.: A hleďme, kapitán, můj drahý pán a mé potěšení! - Rukypolíbení. KAP.: Buenos dias, muj seňora, přicházím na rozchovora, Isabela muj velmi dobrá, a tak krasná chako módrá. ISA.: Nač ta dvornost? Snad ze zvyku? Vy nevděčný milovníku! Když už jiná dáma se vám koří a vaše srdce pro ni hoří, mám snad věřit těmhle trikům? Vy tyrane, vy ukrutníku?! KAP.: Co se stalo, co pravíte, s kým mluvíte? Ach seňora, vy mě vášně zabíjite! ISA.: Hleďme toho nestoudného lháře, lže, aniž mu zčervenají tváře. KAP.: Mé šestné slovo, přísachám Pánu že jinou než vás nemiluju dámu. ISA.: Tak dobrá, byla to jen zkouška, malý žert. KAP.: Ach paní, takové bolení mě dělat, to bude muj smert. ISA.: Jakže, vás kanonáda nevyleká ani střelný prach a z žertů lásky dostal byste strach? KAP.: Protože láska vychraje nade všema vždycky. ISA.: Jestli láska to nevím, ale vy už jste mě lapil do své klícky, a stal se mého žití pánem, mého srdce kapitánem. KAP.: A čí jsou tahle nadérka, řeknite mi, vy muj dáma! ISA.: Ty jsou mého kapitána! KAP.: a oki a ucha, vy muj dáma! ISA.: Ty jsou mého kapitána! KAP.: A pusa a nos, vy muj dáma! ISA.: Ty jsou mého kapitána! KAP.: A šelo a chlava, vy muj dáma! ISA.: Ty jsou mého kapitána! KAP.: A to vlasatění, vy muj dáma! ISA.: To je mého kapitána! KAP.: A suby a retiska, vy muj dáma! ISA.: Ty jsou mého kapitána! KAP.: A šivot a serce, vy muj dáma! ISA.: Ty jsou mého kapitána! KAP.: Ó jak já jsem spokojený sebou sama, jak milovaný, a jak pyšný na muj dáma.

II/4

ISA.: Hle, naděje už vyprchala zcela jež by mou smrt zadržela. Ach Lucio, duše už se chystá tě následovat v ona místa, kde člověčenství zbaven již, snad přeci jasně uvidíš že jsem žila věrná tobě, však tys pravdu hledal v hrobě. Teď chladná čepel z oceli mě od života oddělí. Kéž bolest trvá jenom krátce, já svěřuji se věčné Matce, ať přijme krev co v žilách ještě buší, a mou smutnou, utrápenou duši.

II/5

FRU.: Isabelo, co to děláš? Ach ne, proč se chceš zabít? ISA.: Běda, nech mě zemřít. FRU.: Ne, to nesmíš! ISA.: Ano, to musím! FRU.: Odlož tu zbraň! ISA.: Ta zbraň poslouží mé smrti. FRU.: Ale Lucio slouží tvému životu. ISA.: Jak mohou být spolu život a smrt? FRU.: Nebudou spolu, tvůj život zůstane životem, a bude se radovat ze života tvého milovaného Lucia. ISA.: Cože, Lucio žije? FRU.: Žije, tak už bud veselá. ISA.: Ale jak to že nezemřel? Pověz mi, drahý Frulo. FRU.: Je pravda, že se chtěl zřítit, ale jistí pastýři kteří pobývali nedaleko, uslyšeli jeho mocné nářky a přiběhli tak rychle na pomoc, že se neuskutečnilo jeho bláznivé přání. ISA.: Ó já šťastná Isabela! Budu žít, protože žije můj drahý, a díky němu bude můj život nejradostnějším ze všech životů.

III/1

PAN.: Takže vdavky jsem dohodl, věno uložil v bance u létajícího oře, a teď přichystáme svatbu. Francatripo, pojď sem, teď pozveme moje příbuzné. FRA.: Toho pozveme, toho nepozveme, a co moji příbuzní? PAN.: Proč bych zval tvoje příbuzné? FRA.: Myslel jsem jenom někoho do páru. PAN.: Koho do páru? FRA.: No - Kůrku s Pánvičkou, Talíře s Koblížkem, Skleničku s Pijákem, Sítka s Korýtkem, Žrouta s Hruškou, Packu s Košíkem, Pečenku s Kopytem, Smaženku s Kamínkem a tucet jeho bratříčků. PAN.: Kuš, tomu říkáš do páru? FRA.: Ano, drahý pane. PAN.: Mlč, ty psí tlamo. FRA.: Pane, tamhle jde náš doktůrek a hraje na svoje gajdy. PAN.: Jaké gajdy? FRA.: Slyšíte přece, drnky,drnky,drnky,drnk. PAN.: Dobrý den drahý zeťáčku! Můj drahý doktůrku, udělejte mi radost GRA.: Ale jak, jak, jak,(nadechuje) čiiiíííím(kýchne) vás potěším? PAN.: Zazpívejte kraťoučký madrigálek! GRA.: Zazpívám ho své - pro mou vyvolenou. PAN.: Francatripo, skoč dovnitř a řekni mé dceři ať vyleze na balkon, že tu bude veselo jenom kvůli ní.

III/2

GRA.: Když se blíží čassloučení mé žití se v mření mění, přesto, chci zassloučiti se s vámí, já chci to denně bez ustání. A snáším tohle utrpení neb tak sladké je to zaszvracení. Tak tisíckrát chci s tebou se dnesssloučit snad, když čeká mě zaszvracení, dělám to rád. PAN.: Ó jak krásný hlásek, půvabný, čistý a zvučný, sama láska se vkrádá do mého srdce z té sladkosti Vy jste učiněný básník, nový Anguillara. FRA.: Seňóre doktore. GRA.: Co mi chceš - povídáš, francouzská tlamo? FRA.: Vaše nevěsta říká ať jdeme všichni dovnitř. GRA.: Dobře! Dobře jí tak, dobře nám tak, dobře vám tak, dobře mi tak ...

III/3

FRA.: Ťuk, ťuk, ťuk, otevři, ó lide židovský, otevři rychle slušnému člověku, otevři nebo vyrazím dveře! ARO.: Aj baruchai, merdochai, an bilucha ghet milotran, la baruchaba. FRA.: Člověk se tu vážně snaží a má zůstat na zápraží? Zalezlí jste v synagoze, pekelný vás vyžeň kozel! Ťuk! Ťuk! Ťuk!. ARO.: Oth zorochot, ašlach muflach, jochut zorochot, kalmala balachot. FRA.: Pane Áron, hola, hej, ARO.: Kdo to klepe na veřeje? FRA.: To jsem já, když dovolej. ARO.: Co pán říká, co si přeje? FRA.: Chci zastavit zde tento pléd. ARO.: Samueli, slez dolů hned. je tu Gój, ó adonaj, s přikrývkou co nemá kraj, ..je to hadr... nemá lem... je šábes, tak nemůžem.

III/4

ISA.: Běda, co to vidím, je to snad Lucio, podle obličeje ani šatů se mi to nezdá. LUC.: Ta co tamhle vidím, mi připadá jako Isabela, ta jediná může učinit konec mému dlouhému trápení, jde ke mě, musím k ní. ISA.: Ó Lucio! LUC.: Ó Isabelo! ISA.: Ó světlo mého života! LUC.: Ó moje spáso! ISA.: Jsi to opravdu ty? LUC.: Jistěže jsem to já. ISA.: Jsi Lucio a nebo stín? LUC.: Pochybuješ? ISA.: Bojím se. LUC.: Proč se bojíš? ISA.: Protože tě miluji. LUC.: Miluj beze strachu, miláčku. ISA.: Ó můj Lucio! LUC.: Ó má Isabelo! ISA.: A jaký neblahý osud tě skoro přivedl na smrt? LUC.: Ech, nepřipomínej tu velkou bolest, a slib mi věrnost. ISA.: Ano, můj slib patří tobě a nikomu jinému. LUC.: Můj miláčku, tvůj slib je přijat, a hle, přichází Lelio, právě včas, protože, jestli kvůli nám snášel tolik hořkosti, ať se nyní raduje z našeho sladkého manželství.

III/5

LUC.: Radujme se, pane Lelio, radujme se bez ustání, mou chotí bude Isabela, Isabela moje paní. LEL.:Raduji se s vámi pane, raduji se zas a znova, jsem tak šťasten z toho všeho, že mě docházejí slova. LUC.: Díky vám a na tu svatbu jako prvního ho vás zvem, a ostatní hned zavoláme: Přátelé, teď všichni sem! XXX.: Tady jsme, co chcete páni? LUC.: Buďte všichni přivítáni! Hle, nevěsta, má milovaná paní tady jest, vy pozdravte ji prosím, a malým dárkem vzdejte čest. LEL.: Tak já první, nabízím vám kvítek rudé růže, který podobá se vaší tváři, jak jen krása kráse může. ISA.: K vaší ruce ret svůj skláním. PAN.: A já svlékám z prstů, a vám dávám rukavičky, které kdysi byly mojí pra-pra-prababičky. ISA.: Děkuji vám bez meškání. NIS.: Tento malý psíček ode mne vám napoví, že vždycky máte zůstat věrná Lůčovi. ISA.: Tisíceré díkuvzdání. KAP.: Já tre tisíc maravedí dám, pro krásná dáma, za přítele mého Lucia vdána. ISA.: Jste báječný, nepřeháním. PED.: Já nemohu dát hezčí věcičku, nežli tuhle malou ředkvičku. ISA.: Nepřestávám s děkováním. GRA.: A já přináším - daruji bez skel brýle, abych uctil ty novomanžíle. ISA.: Milejší dar neznám ani. LEL.: Nuž, pojďme všichni do domu. A jestli líbilo se někomu vážení diváci, co jsme tu hráli, jistě nám dá náznak malý, takže slyšet bude zdáli mocný potlesk - a hlas chvály.