Pátek 10.11.2017 18.30 výstavní síň Emauzského kláštera

Orazzio Vecchi (1550-1605) :L'Amfiparnaso


Prolog

I.akt
1. Pantalon je jat krásami kurtizány Hortensie, avšak tato nevděčnice zůstává vůči starcově lásce zcela netečná.
2. Lelio si není jist láskou své Nisi a z toho, že mu dala květ žárlivosti, vyvozuje, že ho dost nemiluje.
3. Pantalon slibuje svou dceru Isabellu doktorovi a přitom si utahuje z toho, že učenec špatně mluví a ještě hůř rozumí.

II.akt
4. Lucio žárlivě podezírá Isabellu, že miluje kapitána Cardona, a proto se chce z nešťastné lásky vrhnout ze skály.
5. Kapitán Cardon křičí na Zanniho, dožaduje se jeho poslušnosti, sluha však odmlouvá a překrucuje pánova slova.
6. Isabella předstírá, že hoří láskou ke španělskému kapitánovi Cardonovi, aby svou smrtí zasadila tím vážnější ránu jeho nikdy neuspokojené touze.
7. Po odchodu kapitána propadá Isabella bolesti, již jí způsobil domněle mrtvý Lucio, a svírajíc dýku chystá se ukončit svůj život.
8. Frulla zabraňuje Isabelle dokonat sebevražedný úder a sděluje jí, že její milenec Lucio zůstal naživu.

III.akt
9. Uzavřením svatební smlouvy mezi Gratianem a Pantalonem nekončí všechny důvody k radosti.
10. Doktor pod balkónem zpívá své drahé nevěstě líbezný madrigal hlasem, zjihlým láskou.
11. Francatrippa nese k židům látku do zástavy, a když tluče na dveře, slyší změť hlasů mluvících hroznou řečí.
12. Dva věrní milenci, Lucio a Isabella, se nakonec sejdou a naplněni radostí si slibují věrnost až do smrti.
13. Všichni se radují a svatební veselí se završuje předáváním rozličných darů dychtivým novomanželům.


Madrigalovou operu L'Amfiparnaso napsal roku 1594 severoitalský skladatel Orazio Vecchi (1550-1605). Stalo se tak na samém sklonku období renesance, v konkurenci autorů, jako byli Claudio Monteverdi (Orfeo, Incoronazione di Poppea) nebo Jacopo Peri (Euridice), kteří jsou považováni za zakladatele hudebního dramatu, tedy moderní opery, jak ji známe dnes, s orchestrem a sólisty představujícími jednotlivé postavy. Zatímco uvedení dva skladatelé byli propagátory nového hudebního stylu, založeného na jediném zpěvním hlasu a jeho harmonickém doprovodu, L‘Amfiparnaso je dílo postupně dožívající renesanční vokální polyfonie.
Vecchiho drama je z hlediska literárního vlastně modernější než raně barokní opery, protože kromě obvyklé milostné lyriky používá naprosto současný, nestylizovaný, lidový a dosti vulgární jazyk (není doloženo, zda libreto napsal Vecchi sám, nebo je převzal od básníka Giulia Cesara Croce). Při srovnávání by tak k výtkám mohla vést spíše jím užitá „zastaralá“ hudební forma, kdyby ovšem jeho hudba zároveň nevynikala živostí a schopností dát vyrašit zeleným výhonkům invence skrze železnou mříž pomyslné ohrady, již představuje polyfonie. Ostatně sám autor do jisté míry zesměšňuje konvence tradičního franko-vlámského stylu, když jej ponechá předvádět vysmívaným doktorem Gratianem, jehož rozostřená mysl dokáže zcela zauzlit daleko jednodušší záležitosti, než je madrigal.
Název L'Amfiparnaso, „zdvojený“ či „oboustranný“ Parnas je pro nás poněkud víceznačný. Snad odkazuje na dvojitou formu sdělení (slovem a hudbou), snad na nově pojatý obsah. Naše opera totiž nesleduje počínání bohů, pravých obyvatel Parnasu, ale konání jejich nehodných lidských obrazů kdesi na úpatí. Noví hrdinové naštěstí občas projevují božskou jiskru a opravdová ušlechtilost jejich citů je také v té chvíli nesena vznešeně prokomponovanou hudbou. Připomínají se tak jiná hudební dramata té doby, totiž chrámová oratoria, například pašije, v nichž vystupující postavy Ježíš nebo Pilát promlouvají mnohohlasým zpěvem. Oproti tomu ve chvíli, kdy se představitelé našeho pokleslého Parnasu sníží k sobeckému handlování a poťouchlému plkání, hudba harmonicky zřídne a rozsype se do drobných rytmických ornamentů, odpovídajících řečové kadenci. Přesto ale Vecchiho hudba zůstává (krom začátku prvního jednání) stále polyfonií.
Mohlo by se zdát, že Orazio Vecchi, jako význačný autor motet a madrigalů prostě jen nedokázal opustit zavedenou stylovou škatulku. Proti tomu však mluví fakt, že z jeho pera pocházejí i taneční písně, které mají monodickou formu a v nichž zpívá interpret sám s doprovodem nástrojů. Bylo by proto opravdu nemístným podceněním tohoto autora, kdyby mu byla připsána neschopnost komponovat „moderně“. Jeho záměrem zkrátka bylo (byť psal třeba na objednávku) vytvořit právě takové dílo, jaké nám zanechal. Naštěstí pro nás, neboť Vecchiho L'Amfiparnaso je jedinou skladbou svého druhu, žádné obdobné hudební dílo z této doby není známé.

VAGANTES - vokální soubor
Mikuláš Troup - varhanní pozitiv
Jan Konečný - přednes libreta

řídí Martin Konvalinka

Vstupné 150,-